Josef Rovenský

Josef Rovenský působil zpočátku jako herec u kočovných společností, než získal stálé angažmá v divadle v Plzni. Odtud později přešel do Prahy, kde vystřídal několik kabaretů a menších scén typu Červená sedma, Rokoko, Revoluční scéna aj. K filmovému herectví se dostal v první polovině desátých let, ale skutečně se prosadil až díky účinkování ve filmech Karla Lamače. Ty mu zároveň otevřely dveře do zahraničních – především německých – ateliérů. Mnohokrát na sebe upozornil jako univerzální představitel komediálních (Antoušek Pižla ve snímku ŠVEJK V CIVILU či poštmistr Špekin v REVIZOROVI) i dramatických (loutkář Tomáš v BÍLÉM RÁJI, vrah Prokůpek v TONCE ŠIBENICI aj.) rolí. Jakkoli je Rovenského herecká filmografie rozsáhlá, neznamená pro českou kinematografii zdaleka takový přínos, jako jeho práce režijní. Již v průběhu dvacátých let se mu podařilo realizovat několik vlastních snímků (např. KOMEDIANTKA nebo DĚTI OSUDU podle scénářů Václava Wassermana). Svůj režisérský talent však naplno projevil až s příchodem zvukové éry.

Rovenského režijní styl představuje protipól ke kosmopolitním tendencím Gustava Machatého – dalšího z mála ambiciózních tvůrců první poloviny třicátých let. Rovenského lze v tomto smyslu nazvat tradicionalistou s prostým filmovým výrazem. Básníkem české krajiny (spolupráce s předními zástupci tzv. České kameramanské školy Karlem Deglem nebo Janem Stallichem), který uvedl na plátno lidové charaktery v jejich typickém sociálním umístění. Velkým překvapením pro domácí i zahraniční kritiku se stala ŘEKA (1933). Lyrický příběh prvního milostného vzplanutí, situovaný do letního prostředí malebného Posázaví, kde právě příroda vystupuje v roli významotvorného elementu. Po ocenění na II. MFF v Benátkách se ŘEKA dočkala úspěšného distribuování zhruba ve třiceti zemích světa. Po dvou následujících vesměs negativně hodnocených titulech si svůj režijní profil vylepšil volnou adaptací slavné divadelní hry bratří Mrštíků MARYŠA (1935). Přes některé výtky, směřované převážně k autorově necitlivosti vůči původní předloze, se Rovenskému kromě několika domácích cen (mj. cena Filmového poradního sboru za režii a herecký výkon Jiřině Štěpničkové) opět dostalo pochvalného přijetí na IV. MFF v Benátkách.

Po úspěchu MARYŠI přijal nabídku filmovat v Rakousku. Vznikl zde jeho jediný zahraniční počin, kostýmní romance MANJA VALEWSKA (1936). Z dalších příležitostí v Německu nakonec sešlo kvůli osobním neshodám s producenty a vinou Rovenského špatného zdravotního stavu. Vrací se proto zpět do Československa, aby tu natočil svůj poslední snímek HLÍDAČ Č. 47 (1937). V psychologickém dramatu manželské nevěry se pokoušel o invenční uplatnění zvuku (hlavní hrdina dočasně ohluchne) a obrazové montáže. Na výsledné podobě díla se však podepsal fakt, že dokončovací práce provedl za zesnulého režiséra Jan Sviták. Předčasná smrt zastihla Josefa Rovenského při přípravách na film PANENSTVÍ, který s řadou změn realizoval Otakar Vávra. Čelní představitel psychologické linie domácího filmu třicátých let a vedle Karla Antona také spoluzakladatel tradice českého filmového lyrismu zemřel náhle ve věku třiačtyřiceti let.
[fdb.cz]