Všechno má svůj čas

Čas životní i filmový jako něco vetkaného do jednoho obrazu nám předkládá experimentálně pojatý film, ve kterém jsou obrazové vrstvy často kladeny přes sebe a do sebe míchány zvukové stopy. Velmi osobní dokument se v poetické zkratce stává poznáním paměti, vědomí i očekávání budoucího jako neoddělitelně spojených skutečností. Před očima – pomyslným kinematografickým zrakem – nám defilují výjevy z minulosti i záběry aktuálně všední a ve voiceoveru recitují vnitřní hlasy útržky básní či opakují fragmenty dávných dialogů těch, kteří nás třeba už opustili, ale nenechali nás samotné.

„Jak se vyrovnat se ztrátou? Jak ošetřit ostatky? Jak rozumět významu vzpomínek? Když vstoupíme do obrazu opouštíme rám. Potkáváme předobrazy. Díky setkání získáme obraz nový – obraz pro budoucnost.“ V. Ježková