Stopy, střepy, kořeny

Muzeum hnití jablek, opadávající vánoční stromek, rozlomený kmen stromu, červi plazící se po plástvích. Údery padajícího jablka o povrch země, výuka mluvení, křesťanské kázání, bečení ovcí. Obraz a zvuk se o sebe ve dvacetiminutovém snímku Stopy, střepy, kořeny neustále otírají v tvořivých setkáních mezi světem lidí a přírodou. Film by se dal označit za experiment, ale spíš jde o evokativní lyrické pásmo obrazů a zvuků umocněné působivými záběry šestnáctimilimetrové kamery. K neustále připomínané kráse rozkladu přírodních věcí tvoří lidem vytvořené artefakty lehce lhostejné a neméně záhadné pozadí.

„‚Já ti nevim, co s tim. Furt do toho leju vodu a furt je to řídký.‘ Tuhle větu jsem kdysi potkala – šlo o míchání malty – a líbí se mi čím dál víc.“